Výstava Oči mezi horami Patrika Hábla je vizuální a duchovní konfrontací mezi monumentalitou malby a intimitou ženského pohledu. Hábl akcentuje ženskou tvář jako univerzální znak, tvář poutnice, zjevení, nositelky paměti, emocí a ticha. Oči žen se vynořují z monochromatických struktur jako vědomá, tichá přítomnost. Neoslovují, ale jsou vidoucí a přetrvávají. Cyklus ženských tváří vznikal několik let a skládá se v jeden koherentní obraz, tvořený jednotlivými obrazovými pixely, které se spojují do monumentální mozaiky, rastru nebo sítě, kde každá tvář představuje jeden z kamínků většího celku. Barevnost omezená na šedé, černé a grafitové tóny není o absenci, ale o hloubce – o vrstevnatosti zkušenosti, erozivním působení paměti, o prostoru pro soustředění. V industriálním prostředí Turbínové haly se plátna rozlévají do prostoru, stávají se krajinou, architekturou, obrazem samotným a v topografii emocí mohou pohledy fungovat jako prameny a plátna jako horizonty, ale i naopak. Hábl velkoryse rozpouští hranice tradiční malby. Prostor přestává být jen výstavní halou, stává se obrazem, do něhož vstupujeme. Návštěvník je jeho součástí, jakýmsi figurantem v krajině tváří, jejichž pohled jej tiše, neúprosně a nepřetržitě sleduje.