Nikdy nevíme, co přesně nás čeká na konci tunelu. Bude to ono příznačné světlo a naděje nebo jen další životní strasti a beznaděj, kterým bude člověk vystaven. V dynamické site specific instalaci sochařky Veroniky Psotkové nám kompozice figur pluje vstříc jako nečekaný magický průvod. Prostory bývalé elektrárny ožívají vlastním tajemným životem, který se autorce podařilo zahlédnout a zachytit. Použitá rabicová síť dává jednotlivým aktérům i celé kompozici kýženou lehkost a vzdušnost, takže efekt elegantního vznášení je dokonalý. Modré nasvětlení evokuje podvodní svět, skoro jako bychom se nacházeli v zatopené a zapomenuté strojovně Titaniku. Tajuplné postavy postupně pronikají uzavřeným tunelem do otevřenějšího prostoru vstříc vytoužené svobodě. Svobodě, za kterou je třeba bojovat i plavat proti proudu, protože jedině ona dává lidskému životu smysl.